Tento článek bude velmi, velmi osobní a k jeho napsání jsem se odhodlávala poměrně dlouho. Týká se ale v podstatě toho, co mě nakonec k józe přivedlo a přimělo mě u ní už zůstat, studovat ji a předávat dále… Tento článek bude o tom, že v našich životech nemusí být na první pohled vše zalité sluncem a pozitivní energií. Bude to o událostech, které mě úplně rozložily, ale po čase daly opět dohromady a podstatným způsobem mě „přetvořily“ a změnily.

K napsání tohoto článku jsem se odhodlala až nyní, kdy mám odučené už tři semináře o pánevním dnu, kde jsem svůj příběh s klientkami sdílela. Pokud něco opakujeme, stane se to jakousi samozřejmostí a přirozeností, proto už mi teď nepřipadá toto téma tolik tíživé a bolestné. Pokud bych svou životní zkušenost měla shrnout do jedné věty, tak jestli o některých zdravotních potížích něco vím, pak jsou to ty, které jsou spojovány s (ne)plodností, libidem a menstruací, tedy se ženským zdravím.

Vše v podstatě začalo už dlouhým, těžkým a bolestivým porodem mé dcery v roce 2013. Myslím si, že kdybych tehdy věnovala větší péči sobě a aktivní přípravou na porod (např. právě józe pro těhotné), nemuselo to být tak náročné. Nicméně jizvy po nástřihu se nějak samy zahojily (připadá mi ovšem i po letech šílené, že mi nikdo v porodnici a ani později na gynekologii neřekl, jak o tyto jizvy pečovat) a v roce 2015 jsme s manželem začali přemýšlet o druhém dítěti. Jenže ouha… Zatímco první těhotenství „klaplo“ takřka okamžitě, druhé nepřicházelo… Uplynuly dva, tři, čtyři měsíce… nic. Pro někoho, kdo musí mít všechno přesně nalajnované (=já), to byl najednou stres. Jak to, že to nejde?! Proč to nejde?! Co dělám špatně?! Po půl roce se zadařilo. Jenže radost netrvala dlouho. Přišla kontrola v 10. týdnu a já i doktor jsme překvapeně zírali na monitor, kde bylo… černo… nic. Mělo tam už být miniaturní miminko, ale nebylo tam nic. Černošedá obrazovka. Prý zamlklý potrat. Přes slzy jsem ani neviděla na žádanku o revizi dělohy, která mě čekala přesně za týden od této kontroly. Místo další mateřské jsem začala řešit návrat do původního zaměstnání.

V roce 2016 jsem se vrátila zpět do velké americké IT firmy, kde pracuji v podstatě dodnes od roku 2007. Koncem roku 2016, tedy rok od onoho zamlklého potratu, jsme se opět s manželem začali o dítě snažit. Jenže měsíce plynuly, těhotenství nepřicházelo a já se dostávala do čím dál horší spirály stresu, vzteku, frustrace, smutku, hněvu a sebelítosti. Ideální psychický stav k početí miminka… Rozumět mi můžou asi pouze ženy, které si tímto také prošly. Můj tehdejší gynekolog navrhnul po asi 9 měsících, kdy jsme se s manželem o miminko marně snažili, umělé oplodnění (IVF). Přišla jsem domů s letáčky a kontakty, ale nesetkalo se to u muže s příliš velkým pochopením a moje zoufalství se jen prohlubovalo. Nakonec manžel se schůzkou na jedné brněnské klinice souhlasil.

S lékaři jsme se tehdy na počátku roku 2017 domluvili, že zkusíme nejdříve léky na stimulaci ovulace (Clostilbegyt). Měla jsem kamarádky, které po této proceduře okamžitě otěhotněly, což mi dodávalo tolik potřebný optimismus. Jenže… nevyšel 1. cyklus… ani 2. a ani 3. Doktoři navrhovali zároveň vyšetřit průchodnost vejcovodů. Samotné vyšetření není sice příjemné, ale dá se vydržet. Nicméně mně se po tomto vyšetření rozjel nepříjemný zánět, který jsem léčila další dva měsíce.

Když to zkrátím, v říjnu 2017 jsem konečně svolila k umělému oplodnění. Nebudu zabíhat do detailů, ale přišlo mi naprosto šílené, kolik hormonů musím spolykat a kolik injekcí napíchat do břicha, než dojde k odběru vajíček. Samotný odběr proběhl bez problémů, ovšem pár hodin po zákroku jsem zažila takové bolesti v podbřišku, že jsem nemohla doma vstát z gauče. V polovině listopadu mi pak bylo zavedeno jedno embryo a pak čekání… 14 dní, než si žena může udělat těhotenský test. Co se děje ženě v té době v hlavě, je čiré peklo. Test mi vyšel pozitivní. První kontrola proběhla v pořádku, bylo vidět i tlukoucí srdíčko. Další kontrola byla v polovině prosince u mého gynekologa. Na ní už bylo vidět ono malinké miminečko, doktor mi pustil, jak mu bije srdíčko, a já se koupala v hormonech štěstí. Sice mi bylo pěkně šoufl – u všech těhotenství bylo prvních 6 týdnů velmi nepříjemných… neustálý hlad, chutě, pocity na zvracení – ale to štěstí!

Přišly vánoční svátky, Štědrý den, radost s naší tehdy 4letou dcerou u stromečku. Já jsem sice neustále padala únavou na ústa, nejraději bych se cpala jen hranolkami s tatarkou a čínskými polívkami, ale cítila jsem se neskutečně šťastná. 28. prosince další kontrola na gynekologii. Uložila jsem se na lehátko a doktor zapnul ultrazvuk. Přejížděl se sondou sem a tam, tlačil s ní do různých částí břicha, začínal vraštit čelo. Dívala jsem se na šedočerné malinké miminko a nechápala jsem, proč doktor mlčí a proč furt tou sondou jezdí sem tam. Nakonec pronesl větu: „Já tam ale nevidím srdce.“ V ten moment jsem měla pocit, že se propadám někam do černé díry… nekonečné temnoty, že se ze mě stává hadrová panenka neschopná pohybu a slova. V hlavě mi letěly obrazy toho, co se opět bude dít. Žádanka do nemocnice, vyšetření před narkózou, narkóza, revize dělohy, prázdno, smutek… a co pak?

První věc v roce 2018, kterou jsem po silvestrovském všeobecném veselí, které jsem v jakési mlze přestála, musela řešit, bylo předoperační vyšetření a revize dělohy po dalším zamlklém potratu. Jela jsem na autopilota, sestrám a lékařům jsem jednoslovně odpovídala, nevnímala jsem tváře, které se nade mě na sále skláněly. Na pooperačním pokoji jsem ležela s dalšími čtyřmi ženami, které spolu živě komunikovaly. Nevěděla jsem, z jakého důvodu jsou tam ony, a neměla jsem ani chuť se do hovoru zapojovat. Byla jsem ve svém smutku úplně sama a ploužila se po místnosti jako stín. Asi týden po zákroku se u mě objevily silné bolesti podbřišku. Nemohla jsem sedět, stát, chodit. Bolesti mi připomínaly stahy v 1. době porodní. Gynekolog mi nebyl schopen říct, co bolesti způsobuje, snad zavinování dělohy. S těmito bolestmi jsem se potýkala asi 3 týdny. První menstruace po zákroku byla velmi nepříjemná. Silné bolesti, silné krvácení. A to jsem ještě netušila, že příštích pár měsíců mě každá menstruace na dva dny kompletně vyřadí z provozu a že bez Ibalginu ani nevstanu z postele. Jen malá vsuvka – s bolestivou menstruací mi můj gynekolog poradit nedokázal. Stejně tak jsem několik let (ještě před narozením dcery) na gynekologii docházela s opakovanými záněty. Taktéž se nic moc nevyřešilo. Co je život bez zánětů, vím až v poslední době.

Od ledna do konce března 2018 jsem se cítila v mém dosavadním životě asi nejhůře. Přepadaly mě záchvaty pláče, lítosti a poté zase vzteku. Moje kamarádky a známé přiváděly na svět druhé a některé i třetí dítě, mnohé neplánovaně, a já? Nic. Z celé palety emocí se mnou asi nejvíce cloumal vztek a hněv. Doteď si pamatuju, jak silný nával vzteku mě přepadl, když jsem se dívala na dokument z ženské věznice, kdy jedna vězenkyně porodila už sedm dětí, a všechny skončily v dětském domově.
Bylo mi jasné, že takhle to dál nepůjde, že se ze mě stává protivné a zatrpklé monstrum a jestli nezačnu něco dělat, za chvíli se úplně zničím a skončím na antidepresivech. Začalo ve mně růst odhodlání změnit život, způsob uvažování a rozhodování. Možná mi v tom pomohlo vyjádření jedné gynekoložky, která prohlásila, že „dítě je nezaslouženým darem“. To je fakt, který jsem musela přijmout jako první. Můžu udělat cokoli, mít pro dítě perfektní zázemí, náruč plnou lásky, ale neexistuje nic, čím bych si tento dar mohla zasloužit. Věděla jsem, že musím přenést pozornost k sobě. Začít věnovat energii něčemu jinému, než jen utápění se ve vlastním smutku. Najednou jsem v sobě našla odhodlání k věcem, o kterých jsem si říkala, že budou, až na ně bude čas. Konečně jsem zvedla telefon a objednala se na masáž, na kosmetiku, zašla jsem poprvé na lekci zumby. Znovu jsem dala šanci józe. Začala jsem řešit svou váhu, protože téměř rok na hormonech si vybral svou daň v podobě asi 9 kg nadváhy. Vím, nemusí se to zdát moc, ale jsem drobná, celý život jsem byla štíhlá a najednou jsem nemohla dopnout sukně, které jsem ještě před dvěma lety v pohodě nosila…

Rok 2018 pro mě byl zásadním rokem změny. Zhubla jsem, změnila jsem velmi výrazně jídelníček (za pomoci nutričních specialistů), ale hlavně – prosadila jsem si čas na sebe – na masáže, cvičení, jógu, kosmetiku nebo saunu. Začala jsem si vyhledávat jógová videa zaměřená na hormonální systém. V roce 2018 českých videí na YouTube moc nebylo. V Německu byli v tomto podstatně dále a díky znalosti němčiny jsem se dostala ke spoustě jógových videí, která cílila na pánevní dno, plodnost a schopnost otěhotnět.

V říjnu 2018 jsem se opět odhodlala k dalšímu pokusu o miminko. Nechala jsem si zavést jedno ze 4 embryí, která jsme měli na klinice zmražená. Jenže to nevyšlo. Cítila jsem od začátku, že to není ono… V době, kdy jsem si měla udělat těhotenský test, jsem začala špinit. Na klinice mi sdělili, že další embryo zavedeme, až přijde další menstruace. Uklidňovala jsem se, že máme ještě 3 pokusy, ale někde vzadu v myšlenkách se opět začala vynořovat hydra vzteku, o které jsem si myslela, že už je poražená…

V listopadu jsem poprvé zapudila myšlenku, že ve 2. polovině menstruačního cyklu budu na sebe opatrnější. Do té doby jsem ve 2. cyklu téměř necvičila, nechodila do sauny nebo na masáže, protože co kdyby… abych miminko zbytečně neohrozila. V listopadu jsem dělala všechno, jako by žádné těhotenství nemělo přijít… byla jsem na thajské masáži, skákala jsem s dcerou na trampolíně, dala jsem si několikrát saunu, cvičila jsem bez omezení, dokonce i sestřičce u lékaře, když mi dávala injekci proti klíšťově encefalitidě, jsem sebejistě řekla, že těhotná určitě nejsem. A čekala jsem na menstruaci, abych mohla na klinice požádat o další transfer embrya. Tomu, že menstruace má trochu zpoždění, jsem nepředpokládala nějaký význam, jelikož jsem z dávek umělých hormonů byla zkrátka „rozhozená“. Jenže pak mi jednoho dne po obědě v práci bylo nějak divně. A tohle „divně“ jsem už třikrát zažila. Váhala jsem ještě pár dní, jestli kupovat těhotenský test. Nakonec mi to přece jen nedalo a zkusila jsem si test udělat. Dobu jsem zírala na papírek. Jedna čárka. „Ty jseš kráva blbá,“ nadávala jsem si. Zvedla jsem se z toalety s tím, že půjdu vztekle mrsknout papírek do koše. Otvírám koš, poslední pohled na papírek… a na něm dvě výrazný čárky. Na těhotenství jsem přišla až skoro v 7. týdnu. Synek všechno „přežil“ – trampolíny, očkování, saunu, thajskou masáž… A já? Do porodu jsem cvičila jógu, porod byl mnohem snazší a rychlejší než u dcery, syn byl celkově klidné miminko, protože měl vyklidněnou mamku, která už věděla, co je v životě opravdu důležitý.

V józe jsem samozřejmě pokračovala skoro hned po porodu. Ale nebudu tvrdit, že najednou svět zrůžověl. Opět jsem měla při porodu nástřih, který se nechtěl hojit. Musela jsem kvůli tomu znovu na kontrolu do nemocnice a potom ke své gynekoložce. Ještě 8 týdnů po porodu jsem málem doktorce utekla z ordinace, když na mě chtěla sáhnout. Naprosto jsem se „odpojila“ od svého těla. S posledním vyšetřením na gynekologii jako by vybublala všechna traumátka na povrch. Prvním porodem počínaje a špatným zašitím nástřihu při druhém konče. Jako ve filmu se mi zobrazovala všechna ta vyšetření na klinikách, všechny ty kontroly, revize dělohy, odběr vajíček, zavádění embryí… pořád někdo cizí vstupoval do mé nejintimnější sféry. Jako by tělo řeklo dost. Už ne. I když jsem si tentokrát mateřství naplno užívala, sebe jsem někde zapomněla… a zapomněla jsem se naprosto vědomě. Nelíbilo se mi moje tělo, břicho zůstalo vytahané, kůže svraštělá a vše korunovala diastáza, která byla nechutně vidět, kdykoli jsem si lehla na záda. Nemusím asi zmiňovat, jak moc tím trpěl partnerský život.

A tady si myslím, že mě ze všeho opět vytáhla jóga. Spousta lidí, kteří se józe věnují dlouhodobě – v řádech let – vám potvrdí, že začnete fyzickým cvičením a postupně pokračujete hlouběji – k jógové filozofii, mění se vám pohled na život, na lidi kolem sebe. Zkrátka cvičení není vidět už jen na těle, ale cítíte změnu uvnitř. A ta změna přijde. Pomalu, po krůčcích, ale přijde. Stoprocentně přijde.

Postupně jsem zase našla cestu k sobě a k lásce k vlastnímu tělu. Nejdříve se mi vrátila váha, kterou jsem měla naposledy někdy ve 20 letech. Z šatníku jsem v klidu mohla vytáhnout šaty, které jsem nosila, když jsem v roce 2007 nastoupila do práce. Transformace po psychické stránce šla trochu pomaleji, ale ponořila jsem se hlouběji do studia jógy, přečetla spousty knih a nakonec absolvovala instruktorský kurz, abych jógu mohla vyučovat oficiálně. A s neustálou jógovou praxí přicházely další změny. Vracela se mi energie, kreativita, chuť žít, pracovat, cestovat…

V roce 2023 jsem oslavila čtyřicítku. A beru to jako milník, protože teď v této životní fázi se cítím skvěle. Po fyzické i psychické stránce. Dokázala jsem sama pouze s pomocí jógy a celé její filozofie překonat postupně všechna trápení. Jsem přesvědčená, že mi stoprocentně dopomohla k druhému těhotenství, které přišlo nakonec nečekaně a přirozeně, že díky józe zmizely potíže s bolestivou a nepravidelnou menstruací a opakovanými gynekologickými záněty, že druhý porod a druhé mateřství byly nesrovnatelně snazší než první.